V poslední době se v naší zemi opět ozývají hlasy, které volají po sjednocení národa a k návratu vlastenectví. Co je však vlastenectví? Jak napsal L. de Berniéres, vlastenectví jsou dva typy – jedno znamená přivírat oči před chybami vlastní země; druhé pak mít ji rád i přes její chyby, a snažit se tyto chyby napravovat. Myslím, že současná vlna národovectví spíše odpovídá prvnímu popisu, pro který se spíše používá výraz “vlastenčení”.
Přitom si myslím, že na svoji zemi být hrdí máme. Při cestách v zahraničí jsem se potkal s většinou pozitivními ohlasy (negativní se týkaly hlavně krádeží a neochoty na úřadech a obchodech). Postupně se rozvíjíme, jsme svobodnější, a jen my sami jsme svojí vlastní koulí na noze, nikdo zvenčí nás nebrzdí. Pěkně je to vidět na srovnání V. Havla a V. Klause, tedy prezidentů, jejichž povinností je zemi vést. V. H. se ji při všech svých chybách snažil vést k lepšímu, k ideálu, a doma a zvláště v zahraničí zanechal odkaz, ze kterého můžeme čerpat. V. K. pak již od začátku varuje před vnějším nebezpečím (Němci, EU a myriáda jiných) a tvrdí, že my sami jsme na tom vlastně dobře a že nemusíme nic zlepšovat. To však vede hlavně k tomu, že nenapravujeme naše chyby a že se věci mění pomaleji než by mohly.
Vlastenčení posledních dnů se také soustřeďuje na to, že “pravými” Čechy jsou ti bílí, kteří se narodili v Čechách a ideálně moc necestovali. Do našeho národa však patří všichni, kdo se cítí být Čechy – i Slováci, Romové, Němci, Židé, Vietnamci, Rusové, Ukrajinci a všichni ostatní. Musíme mít na paměti, že nejsme příslušníky jen jedné skupiny. Jsme obyvateli svého města, své země, Evropy, dále pracovního kolektivu, rodiny atd. Na všechny tyto skupiny můžeme být hrdí a přitom si uvědomovat jejich chyby a snažit se je napravit. A ani u jedné skupiny nemáme důvod pohrdat těmi, kdo patří do jiné.