V některých demokratických systémech a v některých dobách dochází k vytváření politicko-ekonomických skupin (dále PE skupiny), které následně především neoficiálními způsoby akumulují faktickou moc ve státě. Jedním z takových případu je i současná Česká republika.
V této eseji se zabývám pouze skrytým propojování politiky a byznysu, které zároveň škodí společnosti – otevřený a transparentní tlak zájmových a obdorných skupin (průmysl, odbory, nevládní organizace, tisk atd.) patří inherentně ke zdravému fungování demokracie.
Pro potřebu diskuse krátce definuji i národní zájem, který zde funguje jako hlavní měřítko poškozování veřejnosti PE skupinami. Národním zájmem rozumím veškeré kroky, které posouvají (státní) celek směrem k vizi definované především v ústavě, stejně tak jako v (nepsaném) etosu státu. V ČR jsou tedy národním zájmem veškeré kroky, které směřují k větší osobní svobodě (v demokratickém slova smyslu), k větší možnosti sebeurčení, a k vyrovnání práv občanů (lidí).
Takto definovaný národní zájem platí právě a pouze pro demokratické společnosti; v jiné společnosti se bude znatelně lišit.
Syntézou předchozích tezí se dostávám k tomu, že PE skupiny z definice fungují proti národním zájmům (demokratické společnosti). Tento závěr je věřím intuitivní, jen jsem jej doplnil postuláty.
Politicko-ekonomické skupiny se vytvářejí organicky a přirozeně, neboť jejich podstatou jsou konvergentní zájmy a vzájemná ochrana jejich členů před jinými skupinami a před veřejným zájmem. Taková skupina je v přímé kompetici s veřejným zájmem, neboť soutěží o stejné zdroje na úkor především veřejnosti.
PE skupinou rozumím neoficiální strukturu funkčně tvořenou politiky, soukromými ekonomickými subjekty (firmami a oligarchy, kteří často nemají oficiální politickou moc) a jejich výkonnými subjekty (“sval” uvádějící v život příkazy shora – např. zkorumpovaní/ flexibilní policisté, úředníci atd.). Základem fungování skupiny je především osobní zisk členů, časem následuje motiv konspirace (strach z prozrazení, vzájemné krytí), a také strach z odplaty ostatních členů skupiny, pokud jedinec prozradí fungování a aktivity jejich skupiny.
Zatímco na začátku procesu (i v průběhu) vznikne několik PE skupin, tyto mají postupem času tendenci se vytlačovat či slučovat, dokud nevytvoří jedinou hlavní, která diktuje dění v regionu. Dlužno podotknout, že hranice skupiny nejsou přesně dané – velká část členů si ji ani neuvědomuje jako celek, do značné míry totiž splývá s prostředím. Přechod mezi členem skupiny a běžným činitelem je nezřetelný – zatímco jeden člověk může poškozovat národní zájem z hlouposti či neschopnosti, jiný tak může činit ze zlé vůle; jen velmi podrobné vyšetřování dokáže takový rozdíl rozlišit.
Jaké je dnes postavení a reálná moc občana v (naší) demokratické společnosti? Má smysl chodit k volbám? To jsou z nejčastějších otázek, které ve vztahu k politice slyším.
Náš demokratický systém dává občanovi jen omezenou možnost ovlivňovat dění – mimo vyjímečné situace (například referenda) do něj občan vstupuje jen během voleb, kdy vybírá jednu z několika málo stran, případně může označit preferované osobnosti. Otázek k řešení exekutivou je však mnoho, jedinou volbou tedy volič rámcově posvětí slíbený i předpokládaný program dané strany. Přitom samozřejmě zanikají jeho osobní preference, a další interpretace pak zůstane na vedení politických stran.
Jak vidíme i v praxi, politické strany se jen volně drží programu i slibů, čímž dále snižují význam voličova rozhodnutí. Kroužkování kandidátů, ke kterému se při posledních volbách voliči uchýlili, obešli politici tím, že vykroužkovaným kolegům zajistili nevolená místa, ze kterých dále ovlivňují veřejné dění. Popřeli tím samozřejmě naprosto vůli voličů, a dobře ilustrovali, jaký přikládají volbám význam.
Soudím tedy, že volby bez dalších nástrojů (referenda, demonstrace, petice, …) jsou dostatečným nástrojem jen pro průběžné udržování politické scény, která je v dobrém stavu. Ve chvíli drolení demokracie je váha jednoho občana uměle snižována, na změnu stavu volbami by tedy bylo třeba naprosto nepřiměřené množství úsilí (v porovnání s ideálním rozdělením moci).
Když tedy dochází k drolení občanské společnosti, není účinným řešením jen se účastnit demokratického volebního procesu. V takovém případě je třeba aktivně vystoupit za opravu poměrů a zúčastnit se občanských aktivit takto zaměřených.
Jaká je tedy možnost ze strany demokraticky cítícího člověka (ne nutně občana) změnit situaci, kdy se demokracie drolí vlivem skupin stojících mimo veřejnou kontrolu? Jak rozmělnit destruktivní vliv PE skupin (které se zdají být hlavním původcem problémů) na demokratický charakter společnosti?
Změna k lepšímu může vzejít pouze z konfrontace (pokud možno nedestruktivní) angažovaného člověka či skupiny s PE skupinou. Aby tato konfrontace přinesla zlepšení, je zapotřebí, aby reformující strana měla alespoň podobnou moc (společenský význam, status) jako skupina konfrontovaná. Z toho vyplývá, že k úspěšnému zvrácení rozkladné tendence ve společnosti může přispět buďto jednotlivec s dostatečným vlivem (známá osobnost, magnát atd.) nebo skupina, která je dostatečně soudržná nebo vážená u veřejnosti, aby získala efektivní vliv na společenské dění. Nejlepší konstelace samozřejmě nastane, pokud se do čela skupiny (hnutí) postaví významné osobnosti (ideálně dostatečně charismatické a s diplomatickými schopnostmi).
Reformující uskupení provede následující kroky, aby dosáhlo pozitivní změny:
Pojmenuje konkrétní problém, aby byl co nejsnáze uchopitelný a diskutovatelný – např. obecným problémem je neefektivita vyplývající z rozsáhlé korupce, konkrétním příkladem je rozkrádání státní firmy Lesy ČR, a.s., zdokumentované v analýze společnosti XYZ, s.r.o.. Tento krok slouží k jasnějšímu určení cíle, kterého chce uskupení dosáhnout, stejně jako k vytvoření podkladů pro kroky následující;
Získá si co nejširší obecnou podporu – tedy mobilizuje stejně smýšlející obyvatele a osobnosti, také však vysvětlí problém širší veřejnosti a pokusí se získat její podporu. Tento krok na jedné straně zvýší efektivní sílu uskupení, také však rozšíří ve společnosti povědomí o prezentovaném ideálu (např. v tomto případě o škodlivosti korupce, což není v ČR zcela samozřejmý koncept – pěkným příkladem je následující klip: http://zpravy.idnes.cz/ambulance-byla-uzavrena-klipy-ukazou-ze-se-korupce-tyka-vsech-p6p-/domaci.aspx?c=A111019_083758_domaci_jw ). Širší společenské povědomí pak ztíží návrat nežádoucího stavu, případně zjednoduší pozici pro případné další snahy o zkvalitnění demokratické společnosti.
Konfrontuje PE uskupení. Vzhledem k tomu, že PE uskupení nejsou jasně definovaná a ne všichni jejich členové/ účastníci jsou zjevní, proběhne konfrontace především na úrovni jednotlivců. V některých případech může tato konfrontace proběhnout pozitivně: Je možné konfrontovaného člena přesvědčit o tom, že sám nestojí o to být se skupinou spojován; případě může být pro tohoto člena opuštění skupiny i výhodné (podnikatelé mohou zefektivnit a zlegitimizovat své podnikání, politici mohou získat popularitu a kredibilitu u veřejnosti). Opačným přístupem, který by měl být využit až na druhém místě, je ostrakizace členů PE uskupení, dokumentace a zveřejnění jejich protispolečenské činnosti (pokud se nejedná o činnost trestnou, avšak odsouzeníhodnou) či přímo získávání důkazů o činnosti trestné, pokud k ní dochází. Represivní přístup by měl být sekundární, neboť je náročnější a méně efektivní. I pozitivní přístup však musí být dlouhodobý a spojený s kontrolou, aby konvertita nekompromitoval reformní uskupení zevnitř.
Velmi účinným prostředkem omezení vlivu PE skupiny by měla být také mezinárodní spolupráce. Na jedné straně mívají PE skupiny v zahraničí menší vliv (a tedy menší možnost mařit vyšetřování své aktivity), na stranu druhou se snaží zneužívat rozdílů v legislativě (daňové ráje, smlouvy o vydávání hledaných osob). Posílená mezinárodní spolupráce by tedy měla posílit i boj proti nelegálním aktivitám v naší zemi. Koneckonců v ČR jsme zažili již několik příkladů, kdy k nám indicie o korupci a jiné trestné činnosti přišly ze zahraničí (naposledy např. MUS).
Ideálním závěrečným krokem by měl být rozpad reformního uskupení, které dosáhlo cíle. Zamezí se tím zakonzervování bývalých reformistů v případně vzniklých pozicích moci a zneužití uskupení pro osobní cíle. Dosažená změna k lepšímu by měla být začleněna do institucí, neměla by tedy být nadále reprezentována jen konkrétním uskupení. Může samozřejmě vzniknout hnutí nové, s novým reformním cílem, ideálně by však nemělo strukturně (co se pozic týče) být shodné s předchůdcem.
Závěrem tedy shrnu hlavní body:
Skryté propojování politiky a byznysu nastává přirozeně, tato seskupení pak rozrušují demokracii a zmenšují vliv občanů na dění v zemi. Demokratický systém má proti tomuto trendu jen slabé nástroje, prostou účastí ve volbách dosáhneme změny jen při obrovském nasazení voličů. Nejúčinnějším postupem bude, pokud pojmenujeme problém (korupce, neefektivita, fašizace, nedodržování slibů, …. ), sjednotíme se do skupiny s charizmatickými mluvčími v čele, a poté konfrontujeme osoby, které vytváří pojmenovaný problém.