V poměrném systému mají volení zástupci dvě role: navrhovat a schvalovat zákony, a na druhou stranu kontrolovat, aby neprocházely zmetky.
V poslední době můžeme sledovat, kam vede pohodlný většinový systém na příkladu Maďarska, které je nám kulturně vcelku blízké. Ostatně myslím, že mnoho našich vrcholných politiků by jen těžko krotilo svoji touhu prosazovat svoji moc na úkor demokracie, jak to dělá Orbán, kdyby měli stejnou možnost. (Ano, v Maďarsku je také poměrný systém, došlo tam však k podobné situaci jako u nás v roce 1946, tedy drtivé převaze jedné strany.)
Náš systém je nastaven s nevyřčeným předpokladem, že strany budou spolupracovat na bodech, na kterých se shodnou, a diskutovat jen o těch, na které mají jejich voliči různý názor. V realitě ale často vidíme, že jsou zákony projednávány hromadně bez ohledu na přijatelnost, nebo dokonce brány jako rukojmí při nesouvisejících procesech (krásným příkladem byla podpora pro zahraniční mise při jednání o sociálním systému).
Zodpovědnost však nakonec neleží na politicích, ale na voličích. Nemá smysl volit představitele s hesly “neustoupíme ani o píď”, když jsou ⅔ programu všech stran stejné (na obecní úrovni dokonce podle prohlášení oranžových a modrých zastupitelů nejmenovaného hlavního města jsou totožné ze 100%). Daleko lepší by byl takový, který deklaruje ochotu ke spolupráci na společné věci, ale zároveň říká, ve kterých bodech bude trvat na svém.
Nechme se inspirovat při příštích volbách.